Pandemie falešných psychiatrických diagnóz: V Británii jsou psychofarmaka třetí nejčastější příčinou smrti

Je stále patrnější, že medicína je dnes zejména o profitu Big Pharmy, zatímco zdraví člověka je až někde v pozadí. Často dochází k tomu, že lék, který vyléčí symptom jednoho problému, okamžitě způsobí jiný.

Farmaceutické firmy si tak vytváří doživotní pacienty, na kterých pohádkově profitují. Je poměrně známo, že na Západě je psychiatrie velmi poptávaný obor.

Psychiatra navštěvuje stále víc lidí a například v západní Evropě jsou psychiatrie plné muslimských vrahů, kteří byli zcela účelově seznáni psychicky nemocnými.

Jak však nyní upozornil jistý psychiatr, tak úmrtí na psychofarmaka je třetím nejčastějším důvodem smrti, v těchto případech samozřejmě smrti předčasné.

Je tedy psychiatrie jen dalším způsobem, jak mohou farmaceutické koncerny rýžovat peníze a některé západní země zbavovat viny ty nejhorší zločince?

Skupina britských psychiatrů je o tom. že i v tomto oboru jsou na prvním místě peníze, naprosto přesvědčena…

Autorem následujícího článku je psychiatr Peter C. Gøtzsche z The Brownstone Institute. Patří ke skupině psychiatrů, kteří se rozhodli promluvit o jejich vlastním oboru, který považují za další způsob jak produkovat neexistující pacienty a dopřávat lukrativní výdělky farmaceutickým firmám (a na ně napojeným lékařům).

Britský dětský a dorostový psychiatr Sami Timimi publikoval 12. září v kanadských novinách Globe and Mail článek „Když se diagnózy duševního zdraví stanou značkou, skutečné příčiny naší psychické bolesti jsou skryty.“

Ve svém skvělém článku Sami pečlivě vysvětluje, jak dospěl ke svému bolestivému závěru:

Víte, existuje pravda, o které my (v oboru duševního zdraví) doufáme, že si jí nikdo nevšimne – doslova nevíme, o čem mluvíme, pokud jde o duševní zdraví.

Zřejmým problémem je, že všechny definice psychiatrických poruch jsou subjektivní. Nejsou to objektivní fakta, jako je zlomená kost.

To znamená, že je lze rozšířit nesčetnými způsoby, aby zachytily kaleidoskop úzkosti, odcizení a nespokojenosti, a že psychiatrické diagnózy jsou spotřebitelské značky, nikoli lékařské choroby.

V medicíně je diagnóza zaměřena na určení, která nemoc vysvětluje symptomy a příznaky pacienta, což umožňuje efektivní léčbu konkrétních chorobných procesů.

V psychiatrii tomu tak není. A všechny psychiatrické léky mají nespecifické účinky, které nejsou namířeny proti nějaké příčině nemoci. Jejich účinky jsou podobné účinkům alkoholu, narkotik a dalších látek aktivních pro mozek.

Ale, jak vysvětluje Sami, stále častěji je u mladých lidí diagnostikováno ADHD, trauma, deprese, úzkost, PTSD, autismus a často i několik takových diagnóz. Jejich rozhovory se mohou týkat genderové identity, neurodiverzity a poruch duševního zdraví, jako je ADHD.

Faktem je, že prakticky nikdo nepochybuje o tom, zda je muž nebo žena.

Neurodiverzita je nesmyslný koncept, který psychiatři používají, aby zapůsobili na veřejnost o tom, jak jsou informovaní, ale znamená to jen, že všichni lidé nejsou stejní; a člověk nemůže „mít“ ADHD, což je jen název pro subjektivní popis poměrně běžného chování a proto nemůže nic vysvětlit.

Lidé by si měli uvědomit, že mít potíže je součástí lidského bytí. Tyto potíže lze zvládnout lépe, pokud lidem nedáme psychiatrické diagnózy a léky.

Potíže mají často příčinu, která nemá nic společného s nemocí, např. chudoba, trauma, nedostatečné bydlení, sociální nespravedlnost, manželské problémy, šikana, vyloučení, ztráta blízké osoby, nezaměstnanost a finanční nejistota.

Život není snadný, ale pokud máte potíže se zvládáním jeho výzev, můžete snadno dostat jednu nebo více psychiatrických diagnóz.

Existuje mnoho dezinformací, které svádějí lidi na scestí, ve vědeckých článcích, novinách, televizi, rádiu a sociálních médiích. Když mladí lidé vyhledávají popisy lidí, kteří říkají, že „mají“ ADHD na sociálních sítích, mohou být přesvědčeni, že „mají“ ADHD také, a mohou si dokonce sami diagnostikovat.

Je v tom prvek sociální nákazy a kritéria pro ADHD jsou tak vágní a směšná, že když přednáším a žádám lidi, aby na sobě použili test ADHD dospělých, tak čtvrtina až polovina publika je pozitivní.

Autoritativní informace jsou často také vážně zavádějící nebo dokonce lživé.

Sami zmiňuje informační leták pro pacienty o antidepresivech vyrobený britskou národní službou duševního zdraví, který obsahuje následující rady:

Někdy může trvat týdny, měsíce nebo dokonce roky, než získáte ten správný lék ve správné dávce pro vás. Berte to trochu jako randění. Z některých se vám dělá špatně nebo jste ospalí; některé jsou skvělé na začátek, ale opotřebovávají se.

Jiné nemusí být na začátku nic moc, ale po nějaké době vám přirostou k srdci. Pak jste možná našli ten, díky kterému se budete cítit dobře dlouhodobě. Neztrácejte tedy naději, pokud první z nich nevyjde.

Je iluzí myslet si, že když počkáte dostatečně dlouho a vyzkoušíte dostatek léků, jeden z nich vám bude fungovat.

Většina problémů s duševním zdravím se zlepší časem, bez jakékoli léčby, což je mylně interpretováno jako účinek léku. Výzkum ukázal, že změna léků nebo zvýšení dávky léků nepomáhá (viz volně dostupná „Critical Psychiatry Textbook“).

Iluze, že pomáhá vyzkoušet několik antidepresiv, pochází ze studie STAR*D, podvodu ve výši 35 milionů dolarů financovaného americkým Národním ústavem duševního zdraví.

Sami píše, že na něj udělala dojem mimořádná schopnost i těch nejvážněji postižených mladých pacientů, které vidí, obnovit funkčnost a smysl svého života.

Jeho rada rodičům s problémovými dětmi je, že by neměli souhlasit s tím, aby jejich děti byly vyšetřeny na ADHD, poruchu autistického spektra nebo úzkost (nebo depresi, protože léky na depresi dvojnásobně zvyšují pravděpodobnost sebevraždy).

Měli bychom být schopni mluvit o tom, jak se cítíme, aniž bychom upadli do režimu paniky a představovali si, že to, co popisujeme, by mohlo být nástupem nějaké duševní poruchy. Sami dále říká, že:

Když se pustíme do zdánlivě nikdy nekončícího hledání správné diagnózy a léčby, začínáme sbírat etikety a doprovodné zákroky. Každý krok na této cestě má potenciál ztížit přijetí vašeho dítěte (nebo sebe sama) takového, jaké je, se vší jeho jedinečností a tajemnou úžasnou rozmanitostí způsobů, jak by mohlo prospívat v tomto šíleném světě.

Buďte trpěliví a kategorizujte psychologické problémy do sféry běžných a/nebo pochopitelných…

Naší povinností jako rodičů (a vůči sobě navzájem jako dospělých) není bránit našim dětem, aby zažívaly utrpení (což je nemožné), ale být tam a věnovat čas a trpělivost být s nimi a podporovat je, když se tak stane.

Dejte si pozor na plíživé koncepty. Jak se to, co nazývám průmyslovým komplexem duševního zdraví, zavrtalo do každodenního jazyka a „zdravého rozumu“, byly popularizovány koncepty, které nás povzbuzují k tomu, abychom pohlíželi na chování a zkušenosti patologickým způsobem.

Už se nestáváme smutnými nebo nešťastnými, upadáme do deprese…..

Kdyby se všichni lékaři řídili Samiho radami, méně lidí by spáchalo sebevraždu a méně lidí by se stalo trvale invalidními. Ve světě, kde je zdravotnictví silně ovlivňováno korupcí lékařů farmaceutickým průmyslem, je však rozumné se ptát:

Jsou psychiatři šílenější než jejich pacienti? Sám psychiatr na to odpověděl kladně.

Stejně jako já je Sami členem Critical Psychiatry Network se sídlem v Anglii. Moje zkušenost s přednášením pro psychiatry mě přivedla k přesvědčení, že více než 99 % psychiatrů je ke své praxi nekritických. Přemýšlejte o tom.

To je důvod, proč jsou psychiatrické léky třetí nejčastější příčinou úmrtí a proč psychiatrie jako profese způsobuje  mnohem více škody než užitku.