Vzhledem k tomu, že za Covidu si naše loutková vláda vzala za vzor, který oddaně kopírovala, právě Německo, jsou informace, které se týkají německé politiky té doby, zajímavé i pro nás.
Pokud totiž přijde další „plandemie,“ tak se zřejmě opět pojede podle stejného mustru.
V Německu byli a dosud jsou pronásledováni disidenti z té doby, tedy všichni ti, kteří se snažili otevřít oči masám a veřejně celý podvod odhalili.
U nás je znám osud Reinera Füllmicha, nicméně nebyl zdaleka jediným, kdo byl a stále je pronásledován. K perzekuovaným patří také několik lékařů, kteří vydávali výjimky z nošení roušek či potvrzení o očkování, aniž by danému pacientovi injekci skutečně aplikovali,
Vězněn byl však například i hlavní organizátor tamních demonstrací proti covidfašismu, kterému byl dokonce zablokován i bankovní účet, takže se dostal do podobné situace jako kanadští kamioňáci.
K systémem pronásledovaným patří i bývalý poslanec AfD Dr. Heinrich Ekkehard Fiechtner, renomovaný onkolog a lékař paliativní péče s více než 30 lety praxe.
Fiechtner byl vláčen bahnem tím, co nazývá zkorumpovaným, režimu loajálním soudnictvím, odhodlaným umlčet disent. Jeho „zločin“? Odvaha satirizovat režim za COVIDu, vystupovat proti povinnému nošení roušek a zpochybňovat drakonické překračování pravomocí státu.
Za to čelil ochromujícím pokutám, hrozbě ztráty lékařské licence, vězení a dokonce i soudním příkazům, které opravňovaly policii zadržet ho a násilím otevírat telefon – taktika, která by se skvěle hodila do doby před 90 lety.
Následuje rozhovor z dr. Fleichtnerem (1. část). Jde o rozhovor s americkým médiem, což částečně vyplývá i z otázek:
Mnoho našich čtenářů v Evropě a USA již má určitou představu o tom, co se děje v Německu.
Ale než se dostaneme k vašemu vlastnímu politickému pronásledování – pokud to tak můžeme nazvat, a já si myslím, že ano – rád bych, abyste nakreslil širší obrázek.
Jak byste popsal stále autoritářštější klima v Německu a jeho dopad na intelektuální disidenty, online kritiky a obyčejné lidi, kteří čelí domovním prohlídkám za to, co zveřejňují online?
A mohl byste nás provést tím, jak se tato situace vyvíjela – dnes za Merze a před ním za Scholze a Merkelové?
Děkuji vám za pozvání, abych přednesl tento projev. Situace v Německu se v posledních desetiletích neustále zhoršuje, ale nejdrastičtější obrat nastal během režimu koronaviru. S určitými aspekty našeho života se dlouho zacházelo jako s tabuizovanými tématy, což téměř znemožňovalo otevřenou kritiku – zejména pokud jde o německou minulost.
Lidé pochopitelně nechtějí opakovat tuto temnou kapitolu, ale i použití těchto historických symbolů k tomu, abychom ukázali to, co nechceme, aby se opakovalo, vás může přivést před soud.
Každý, kdo se odváží kritizovat mainstream – ty, kteří prosazují radikální agendy, od extrémní genderové ideologie až po další sociální experimenty – čelí téměř alergickým reakcím establishmentu. Jejich způsob, jak lidem vnucovat věci, se nápadně podobá tomu, co zažívali východní Němci pod starou NDR před rokem 1989.
V posledních letech, zejména v souvislosti s omezeními za Covidu, se situace dramaticky zhoršila. Mnoho disidentů bylo vlečeno před soud, pokutováno nebo dokonce uvězněno. Nedávno byl Dr. Heinrich Habig nucen vrátit se do vězení na tři roky poté, co byl odsouzen, protože vystavil certifikáty o očkování proti COVID-19, aniž by podal skutečné vakcíny.
Soud v Bochumi zjistil, že v nejméně 200 prokázaných případech pacienti obdrželi oficiální dokumentaci o očkování, i když k žádné injekci nedošlo. Tím byl Habig považován za falešného lékaře, který napomáhal obcházení předpisů v oblasti veřejného zdraví, což soud klasifikoval jako trestný čin.
Zároveň touto akcí chránil lidi před přijetím toxické a potenciálně smrtelné injekce mRNA, které se mnoho jeho pacientů snažilo vyhnout na základě osobního svědomí a lékařských obav.
Zrovna minulý týden se musel vrátit za mříže – i když si už za stejný „trestný čin“ odseděl více než rok.
Taková je dnes realita v Německu pro každého, kdo se odváží postavit se proti režimu. A ano, nazývám to režimem, protože se vzdal spravedlnosti, práva a demokracie.
Chová se to spíše jako tyranie, která vysílá varování ostatním zemím o tom, co se může stát, když se moc vymkne kontrole. To musí být odhaleno a zpochybněno.
Bohužel, situace zde dospěla do bodu, kdy Němci již nemusí být schopni to ustát sami. Bez vnější podpory riskujeme, že sklouzneme zpět do systému, o kterém jsme si mysleli, že jsme ho opustili před desítkami let.
Když už mluvíme o vnější podpoře – zrovna nedávno vydalo americké Ministerstvo zahraničí svou výroční zprávu o lidských právech, v níž ostře kárá německou vládu za její útok na svobodu projevu a její stále tvrdší snahy umlčet disent.
Zpráva také kritizovala Velkou Británii za podobné překračování pravomocí a odsoudila rumunskou vládu za nepodložené tvrzení, že její volby byly „hacknuty“ Ruskem, aby použila toto tvrzení jako záminku k anulování výsledků prvního kola, ve kterém si Călin Georgescu zajistil rozhodující náskok, než ho z celého procesu přímo vyloučila.
Byl jste stíhán za satirické gesto a výroky, které byly zjevně míněny jako kritika překračování vládních pravomocí v době COVIDu. Můžete nás provést těmito případy, co jste udělal, co jste řekl a jak si ten režim vyložil?
Ano, přesně tak – máte na mysli gesto, které mě přivedlo před soud, takzvaný pozdrav používaný v letech 1933 až 1945. Udělal jsem to při dvou veřejných příležitostech a v obou případech jsem byl předveden před soudce.
Jeden příklad: Stál jsem před Braniborskou bránou a řekl jsem s odkazem na roušku: „Stojím zde se symbolem naší doby od Angely Merkelové, Diamantem teroru (což odkazuje na její slavné gesto rukou, tzv. mocný diamant).
A já jsem pokračoval: za tou rouškou to smrdí, brýle se mi zamlžují, točí se mi hlava, musíme strhnout tento symbol otroctví a útlaku.
Co jsem měl na mysli, bylo velmi jasné: povinné nošení roušek nebylo o zdraví, bylo o politické poslušnosti. Nemělo to žádný lékařský smysl, žádné skutečné ospravedlnění.
Byl to prostě způsob, jak donutit lidi, aby se podřídili takzvanému koronarežimu. A to se samozřejmě nápadně podobalo totalitním praktikám minulosti.
K pozdravu: V tomto případě je satira umocněna tím, že z Božího rozhodnutí mi chybí pravice, takže každý takový pozdrav by se rovnal jakémusi mrzákovu pozdravu. A řekl jsem již v první instanci, že nejsem anatomicky schopen tohoto pozdravu.
Za to, že jsem to řekl – a za to, že jsem v rámci satiry zvedl ruku – jsem byl předveden před soud. Soudci tvrdili, že propaguji tyranii na německé půdě nebo že v lidech vyvolávám dojem, že takový systém podporuji.
Ve skutečnosti jsem dělal přesný opak. Byla to jasná satira, jasná kritika. Ale soudy se o to nestaraly. Překroutily to, jak chtěly, vykládaly si to ve zlé víře, prostě proto, že mohly.
Cíl byl zřejmý: zastrašit, potrestat: buď uvrhnout lidi jako jsem já do vězení, nebo nás přinejmenším pohřbít pod ochromujícími pokutami.
Mohl byste čtenářům, kteří nejsou obeznámeni s německým právem, vysvětlit, jak to funguje, pokud jde o určitá zakázaná gesta? Konkrétně, pokud je někdo použije v satirickém nebo kritickém kontextu, je to stále považováno za nezákonné – nebo by tam měl být rozdíl?
No, opravdu záleží na tom, kdo jste a kde stojíte ve vztahu k dnešnímu režimu. Pokud patříte k lidem, kteří podporují všechny módní „woke“ kauzy, můžete tato gesta používat v satiře nebo komedii – levicoví komici to dělají neustále.
Dokonce i někteří politici zvedli pravou ruku způsobem, který se velmi podobal nechvalně známému pozdravu, a když jsem na to poukázal a obvinil je, že to dělají efektivně, nic se nestalo. Případy byly zamítnuty bez následků.
Ale pokud jde o lidi jako jsem já – nebo jakýkoli jiný disident – je to úplně jiný příběh. Pokud uděláme jen gesto v satiře, překroutí to, budou nás stíhat a vynášet tresty.
Ve skutečnosti to není o samotném gestu; jde o umlčení každého, kdo zpochybňuje systém. Soudy a politici používají zákon selektivně, aplikují ho proti kritikům, zatímco chrání své vlastní. Je to způsob, jak potlačit disent a udržet lidi poslušné prostřednictvím strachu.
V jakém okamžiku během pandemie COVID-19 jste dospěl k závěrům, ke kterým jste dospěl? Bylo to poměrně brzy, možná během prvních několika týdnů?
Přiznám se, že zpočátku jsem byl chycen ve vzrušení a nejistotě. Cítil jsem se nejistý ohledně toho, co se stane s mou lékařskou kariérou, a stejně jako mnoho dalších jsem byl opatrný.
Už předtím jsem viděl tolik zdravotních obav – chřipku, BSE a další –, které byly nafouknuty do masové paniky a přemýšlel jsem, jestli tohle není další případ, kdy strach převládne nad rozumem.
Když z Wu-chanu poprvé přišly zprávy o tomto podivném novém respiračním onemocnění, zpočátku jsem přijal myšlenku, že by mohly pomoci roušky. Ale pak mi moje žena ukázala kritickou analýzu na YouTube a ta mě zaujala.
Sám jsem se začal hrabat ve výzkumu a ke svému překvapení jsem zjistil opak toho, co jsem předpokládal: roušky nenabízely téměř žádný skutečný přínos. Ve skutečnosti jsem začal pochybovat o tom, zda roušky vůbec hrají významnou roli v lékařském prostředí mimo velmi specializovaná prostředí.
Ukázalo se, že roušky mají vedlejší účinky, a když se používaly široce ve způsobu, jakým je vlády zaváděly, nedávaly příliš smysl. Od té chvíle jsem začal pochybovat o závažnosti samotného viru.
Narazil jsem na práci Johna Ioannidise, řecko-amerického lékaře-vědce, spisovatele a profesora Stanfordovy univerzity, který ukázal, že počty letality jsou mnohem nižší než apokalyptická čísla, která jsou prosazována po celém světě. Tento objev vystřelil mé pochybnosti do nebeských výšin.
V únoru nebo březnu 2020 jsem úplně změnil kurz. Uvědomil jsem si, že tato opatření se vůbec netýkala zdraví – byl to koordinovaný útok na občanská práva, osobní svobodu a dokonce i blahobyt lidí.
Vaše lékařská odbornost je v onkologii, hematologii a paliativní péči. Léčil jste během pandemie přímo pacienty s COVID-19?
Ano, pacienti přicházeli i do mé ordinace. Byl jsem jedním z mála lékařů, kteří nechávali dveře otevřené – pro všechny. S rouškami nebo bez nich, sami nebo s příbuznými, nikdy jsem lidi neodmítal.
Jedinou výjimkou bylo, když mi někdo přímo řekl, že byl pozitivně testován na COVID. V tom případě jsem je požádal, aby zůstali venku – ne proto, že bych se bál, ale protože jsem nechtěl, aby úřady zavřely mou praxi.
Jinak lidé přicházeli s respiračními příznaky, horečkami nebo prostě strachem a já jsem je léčil. Pravdou však je, že tyto testy měly nízkou citlivost a specifičnost, takže jste si nikdy nemohli být zcela jisti: byl to COVID, chřipka nebo něco jiného? Pro mě to byla nemoc podobná chřipce, která vyžadovala řádnou péči.
V té době jsem také narazil na takzvaný Zelenkův protokol, který vypracoval lékař v severní části státu New York. Rozhodl jsem se ho zkusit a pečlivě jsem ho dodržoval.
Výsledky mluvily samy za sebe: každý pacient, který ke mně přišel, byl úspěšně léčen. Nikdo nezemřel a všichni se dobře zotavili.
Rád bych se zeptal na pacienty, které jste léčil během COVIDu. Kam se ve spektru závažnosti většina z nich dostala? Protože veřejnost často slyšela hororové příběhy – lidé měli pozitivní test, spěchali do nemocnice, byli připojeni na ventilátory a pak nepřežili.
A mnoho z těchto případů, jak jsme se později dozvěděli, se týkalo očkovaných pacientů. Jaká byla z vašeho pohledu realita ve vaší praxi?
Měl jsem pouze dva závažné případy. Jeden pacient skončil intubován, i když jsem se snažil všemožně vyhnout ventilaci, protože jsem si rychle uvědomil, že je to často více škodlivé než užitečné.
Můj přístup spočíval v tom, že jsem držel lidi mimo nemocnici, kdykoli jsem mohl, a ošetřoval jsem je ambulantně, abych se vyhnul nebezpečným zásahům – jako je ventilace nebo jiná pochybná léčba –, které byly bohužel na Západě široce používány.
Jeden pacient ke mně přišel velmi pozdě v průběhu nemoci a měl potíže s dýcháním. V jeho stavu jsem neměl jinou možnost, než ho poslat do nemocnice. Druhý den byl zaintubován.
Dokonce mi volal z nemocnice a ptal se, co má dělat. Jeho přítelkyně, sousedka, zdravotní sestra, mu řekla, že pokud chce přežít, bude muset být nyní připojen na ventilátor. A já jsem mu do telefonu řekl, že by to měl udělat.
Dostal jen krátkou kúru protokolu, který jsem používal já – mimo jiné hydroxychlorochin, vitamín D, zinek – ale jsem přesvědčen, že to jeho tělu dodalo dostatek síly k boji.
Asi po 10 dnech se dokázal extubovat a ohromil sestry tím, jak rychle se zotavil. Po třech nebo čtyřech týdnech byl propuštěn a plně se zotavil. Dnes je naprosto zdravý. V té době to byla velmi nebezpečná situace, ale díky Bohu to zvládl.
Rád bych přesunul naši pozornost na vakcíny proti COVID-19. Bobby Kennedy nedávno uvedl, že země s nejnižší mírou proočkovanosti se zdají mít nejlepší zdravotní výsledky, zatímco Spojené státy, které mají jednu z nejvyšších proočkovaností, představovaly 16 % celosvětových úmrtí na COVID-19, přestože tvoří pouze 4,2 % světové populace.
Naznačil, že vakcíny mohly způsobit více škody než užitku. Jaký je váš postoj k vakcínám? Myslíte si, že byly jednoduše vyvinuty příliš rychle a měly chyby nebo vidíte situaci jinak?
Robert Kennedy se dotkl velmi citlivého tématu: samotného očkování. Je naléhavě nutné o tom diskutovat, protože očkování se postupem času stalo mezi lékaři téměř mantrou.
Od počátku 20. století byly pochybnosti o očkování často považovány za neslučitelné s tím, být „skutečným“ lékařem. Víra ve vakcíny se v mnoha ohledech stala povinným očekáváním – méně o vědě a více jako forma dogmatu.
Historicky výzkumníci jako ti z Johns Hopkins významně přispěli k vakcínám, což je důvod, proč existuje tak silná tradice, která je podporuje. Dokonce i dnes většina lékařů jednoduše tvrdí, že vakcíny jsou bezpečné a že jsou jedním z největších vynálezů medicíny.
Pokud se však podíváte na data zblízka – a já jsem to udělal po krizi COVID-19 – najdete jen velmi málo přesných klinických studií zkoumajících účinnost nebo vedlejší účinky vakcín. To je skutečný problém a je to problém, na který Robert Kennedy správně poukázal.
Očkování je také velmi citlivé téma, protože je spojeno s významnými finančními a institucionálními zájmy. Mnoho lidí se na něj spoléhá jako na zdroj obživy, což může odradit od kritické diskuse.
Vakcíny proti COVID-19 přinesly další, zásadně odlišný problém. Tradiční vakcíny zahrnují zavedení oslabené nebo inaktivované formy viru nebo bakterie, aby si tělo mohlo vybudovat imunitu.
Vakcíny COVID-19 však využívají genetickou technologii, která dává tělu pokyn, aby si určité proteiny produkovalo samo. Jedná se o zcela odlišný biologický proces. To vyvolává vážné otázky o dlouhodobých účincích a bezpečnosti, které dosud nebyly plně vyřešeny.
Politici a některá média tuto terminologii zamlžili a označili tyto genetické zásahy jednoduše jako „vakcíny“, což je zavádějící. Toto zkreslení je znepokojivé, protože lidé věřili, že dostávají tradiční vakcínu, i když ve skutečnosti dostávali látku, která by mohla vyvolat neočekávané biologické reakce.
Tyto reakce se mohou pohybovat od závažného onemocnění až po náhlé úmrtí nebo dlouhodobé zdravotní problémy, jako jsou autoimunitní stavy.
Takže zatímco vakcíny jako koncept mají dlouhou a složitou historii, vakcíny COVID-19 přinesly zcela nové proměnné a diskuse o nich musí být upřímná a nuancovaná.“
Jaké druhy následků nebo dlouhodobých dopadů jste pozoroval u svých pacientů v letech po pandemii?
No, moje praxe není příliš rozsáhlá – vidím několik stovek pacientů, asi 600 za čtvrtletí – takže nemohu předkládat statisticky reprezentativní tvrzení. Ale mám postřehy a některé z nich jsou zarážející.
Mezi očkovanými pacienty jsem si všiml případů, kdy se zdá, že rakovina postupuje alarmující rychlostí, téměř jako by „utíkala.“ Léčba, která obvykle funguje, jako je chemoterapie nebo imunoterapie, se jeví jako neúčinná.
Připomíná mi to éru před chemoterapií rakoviny slinivky, kdy medián přežití byl jen několik měsíců.
Nemohu poskytnout přesná čísla – jedná se o neoficiální dojmy – ale vzorec je znepokojivý. Jedna věc, kterou jsem opakovaně pozoroval, je, že žíly očkovaných pacientů se mohou chovat velmi odlišně.
Žíly, které byly kdysi snadno přístupné, se mohou stát téměř nepoužitelnými, jsou pocitově rosolovité, což extrémně ztěžuje odběr krve nebo podávání terapie.
Nedávno jsem například léčil staršího pacienta s karcinomem slinivky břišní. Dostal tři dávky vakcíny. Zavedení jehly do jeho žil bylo mimořádně obtížné, musel jsem to zkusit pětkrát, než jsem mohl úspěšně odebrat krev a podat léčbu.
Podle mé zkušenosti, když se vrátím do 90. let, kdy jsem začínal svou kariéru v onkologii, jsem nikdy nic takového neviděl. A teprve nedávno jsem léčil jiného staršího pána s chronickou lymfocytární leukémií, u kterého byla situace dost podobná.
Zesnulý kolega Arne Burkhardt, patolog, který bohužel zemřel před dvěma lety, si všiml podobných abnormalit v žilách pacientů během pitvy. Měl podezření, že existuje souvislost s očkováním, a vyžádal si vzorky krve od několika pacientů k analýze.
Studie ukázaly, že spike proteiny vytvářejí v žilách rosolovité struktury. Tyto struktury měly trombogenní vlastnosti, což znamená, že mohly podporovat srážení krve nezávisle na normálních koagulačních procesech v těle. Utopil se před dvěma lety a kolují zvěsti, že to ve skutečnosti nebyla nehoda, ale vražda.
Ve své onkologické kariéře, která začala v roce 1996 v Katharinenhospital ve Stuttgartu a od roku 2000 pokračovala ve vlastní praxi, jsem se nikdy nesetkal s tímto druhem cévních změn.
Za posledních pět let jsem viděl vzorce, které jsem předtím neviděl, a jsou hluboce znepokojující.
