Jak se vyrábí politické elity: Emmanuel Macron, jeho počátky, pozadí a loutkovodiči

Brigitte Macronová se dostala do titulků poté, co Candace Owensová obvinila francouzskou první dámu z toho, že je muž. Macronovi v reakci na to podali žalobu za pomluvu ve 22 bodech. Může to být pravda, možná ne.

Ale je tu mnohem zajímavější příběh: vzestup jejího manžela k moci.

Termín „mandžuský kandidát“ vyvolává představy špionážních thrillerů, mužů, kteří mají vymyté mozky a jsou naprogramováni, aby jednali proti svým vlastním národům.

Je to hollywoodská fantazie nebo ne?

Protože když se podíváte na Emmanuela Macrona, jeho náhlý, nepravděpodobný vzestup z neznáma do Elysejského paláce, tak vám začne tento pojem připadat méně fiktivní.

Politická loutka se formovala dlouho předtím, než veřejnost vůbec znala její jméno. Průměrný muž, který dostává facky od své panovačné manželky, je nyní jedním z nejmocnějších lidí na světě.

Německo je možná ekonomickým motorem Evropy, ale Francie byla vždy jeho korunním klenotem: politickým, vojenským a kulturním srdcem kontinentu.

Ovládněte Francii a ovládáte nejen trhy, ale i mysl, tradice a budoucnost samotné Evropy. O to více je vzestup Macrona znepokojivý. Člověk se diví, jak se provinční bankéř, který byl před deseti lety francouzské veřejnosti prakticky neznámý, tak rychle vyšplhal do nejvyššího úřadu v zemi?

Pravdou je, že sám se nevyšplhal. Byl pečlivě připraven a dosazen.

Macronova Rothschildovská léta odhalují muže poháněného konexemi, nikoli kompetencemi. První kolegové vzpomínají, že ani neznal základní pojmy v podnikových financích.

Je to ekvivalent mechanika, který neví, co je zapalování. Přesto se Macron vyšvihl ze základních tabulkových úkolů na partnera v rekordním čase, a to díky elitním podporovatelům a dobře načasovaným výhodám, nikoli díky svému mistrovství.

Od relativně obskurního bankéře až po nejvyšší kruhy evropské politiky.

Vzestup byl příliš rychlý, příliš náhlý a příliš podezřelý. Na scénu vstupuje Jacques Attali (viz obrázek). Jeho jméno možná některým čtenářům mnoho neříká, ale je to někdo, kdo ovlivňoval francouzskou politickou třídu – a v podstatě i evropskou politiku –  po celá desetiletí.

Nyní je mu 81 let a v minulosti působil jako zvláštní poradce prezidenta Françoise Mitterranda. Attali hrál klíčovou roli v mentorování Françoise Hollanda. Dokonce i dnes se řadí mezi nejimpozantnější zákulisní loutkovodiče ve francouzské politice.

V americkém kontextu by ho jeho dosah zařadil do společnosti Zbigniewa Brzezinského a George Sorose. Zčásti stratég, zčásti vrátný, zčásti finančník.

Attali se jednou chlubil, že „objevil“ Macrona, a dokonce tvrdil, že si ho „vymyslel.“ Macron, kterého vidíme dnes – pečlivě zabalený politik, nesmlouvavý globalista, prezident stvořený pro televizi – se takto nenarodil. Byl stvořen k obrazu těch, kteří si ho zvolili.

A byl vyslán do politiky pozoruhodnou rychlostí. Ve věku 32 let byl Macron vybrán do programu francouzsko-americké nadace, což ho zařadilo mezi budoucí operativce spojené s americko-evropskými integračními zájmy.

Nadace dlouho sloužila jako tichá základna pro přípravu transatlantických elit. Mezi minulé účastníky programu Mladí lídři Francouzsko-americké nadace patří osobnosti jako Bill a Hillary Clintonovi.

Macron prošel dalšími elitními institucemi: Sciences Po a École nationale d’administration (ENA).

Sciences Po, často označovaná jako cvičiště pro francouzskou vládnoucí třídu, vyprodukovala generace prezidentů, premiérů a vysokých státních úředníků.

ENA je ještě exkluzivnější. Byla založena po druhé světové válce a byla navržena tak, aby vychovávala úředníky, kteří by znovu vybudovali moderní Francii.

Mezi absolventy ENA patří Hollande, Jacques Chirac, Valéry Giscard d’Estaing a Macron. Ale pak přišel Bilderberg, skutečné zkušební pole. Během několika měsíců po účasti v roce 2014 se Macronova politická kariéra rozjela.

Bilderberg je místo, kde jsou budoucí lídři posuzováni, testováni a v tichosti schvalováni, což je i důvod, proč je dobré sledovat, kdo se srazů účastní.

Na setkání v roce 2014 byl v té době zcela neznámý Macron postaven přímo před muže a ženy, kteří měli brzy financovat a podporovat jeho vzestup. Nebyla to náhoda. Byla to jakási jeho korunovace.

V roce 2016, poté, co se stal mladým globálním lídrem Světového ekonomického fóra (WEF), dosáhl Macron dalšího „zázračného“ milníku. Připojil se k pečlivě vybrané skupině schválené Klausem Schwabem, do které patřili lidé jako Justin Trudeau a Jacinda Ardernová.

To byl další jasný signál, veřejná podpora stejných globálních zájmů, které za ním stály od samého počátku. O necelých dvanáct měsíců později se Macron vrhl do francouzského prezidentského úřadu.

Ohromující úspěch pro muže bez skutečné politické základny, bez volební historie.

Jeho hlavní rivalové byli systematicky ochromováni skandály, odhaleni a stíháni s efektivitou, která je v zemi, kde se právní mašinérie obvykle plíží, zřídka vídaná. Mezitím byl hlavní politický nástroj – Macronovo hnutí En Marche! – sestaven téměř přes noc.

Hnutí bylo podporováno dárci s plnými kapsami a koordinováno konzultanty a firmami úzce napojenými na francouzskou korporátní a finanční elitu. Macron nevytvořil hnutí. Kolem něj se vytvořilo hnutí. Na vzestupu Emmanuela Macrona není nic normálního.

Pod jeho vedením byla Francie zatlačena hlouběji do korporátní kontroly, podřízena nadnárodním institucím a podrobena rozsáhlým sociálním experimentům, často v otevřeném rozporu s vůlí francouzského lidu.

Nevládl jako služebník národa, ale jako jeho ničitel. Národní průmysl byl očesán. Tradiční instituce byly oslabeny. Hněv veřejnosti přerostl ve vzpouru, viditelnou všude: od Žlutých vest až po protesty zemědělců, které periodicky paralyzují části země.

Vedl válku proti svobodě projevu a podporoval politiku otevřených hranic a výměny obyvatel, která změnila demografii velkých měst. Rozšířil digitální dohled, v čemž nyní soupeří s čímkoliv, co je k vidění v autoritářských státech.

Nařídil povinné očkování pro některé skupiny obyvatel a otevřeně pohrdal disidenty. Chlubil se, že jeho vláda ztrpčuje život neočkovaným. Macron si zároveň pěstuje pečlivě udržovanou image centristy.

Evropská korporátní média ho zasypávají nekonečnou chválou, i když popularita prudce klesá. V žebříčcích „obliby“ se dlouhodobě drží jen těsně nad Fialou (nebo na stejné úrovni).

Moderní politické aktivum nepotřebuje znalosti. Potřebuje jen ambice, ješitnost a správné lidi, kteří mu našeptávají co má dělat. Za to dostane přísliby moci a ochrany.

Kdo by chtěl u kormidla muže jako Macron? Ti, kteří potřebovali ochotnou loutku, která by řídila pokyny, přeformulovala a nakonec rozpustila francouzskou suverenitu do širšího projektu bez hranic, aby Francie nepatřila Francouzům, ale architektům globální agendy.

A totéž samozřejmě platí i pro další světové politiky, kteří se náhle vyšvihli, aby pak plnili přání svých loutkovodičů.

Tyto politiky poznáte podle toho, že patří k některé z globalistických organizací a v případě těch evropských i podle toho, že vystoupení z EU považují za nepřijatelné.

Úkol těchto  politiků je vždy stejný: pomoci s destrukcí evropských národních států a předáním jejich suverenity Bruselu.

To je stejný úkol, jaký měl od počátku i Macron.

A pokud nepatříte mezi „spáče,“ jistě je vám jasné, kteří politici byli pro tento účel vybráni u nás…