Nejstarší ledové jádro v Evropě přepisuje historii klimatu

Ledová jádra z ledovců a polárních oblastí poskytují hluboký vhled do klimatu minulých dob. Patří mezi ně i ledové jádro z Mont Blancu ve Švýcarských Alpách, které je staré nejméně 12 000 let.

Jaké poznatky nám to nabízí? Mohou nám získaná data pomoci lépe pochopit klimatické změny na Zemi?

Ledová jádra z hlubin ledovců jsou jako jakýsi stroj času. Nabízejí nám vhled do klimatických podmínek dávno minulých – a dokonce i vodítka k raným lidským činnostem. Toto je jeden příklad ledového jádra nedávno vytěženého z Mont Blancu ve Švýcarských Alpách.

Je staré přibližně 12 000 let a nabízí nám zajímavé informace o tom, jak mohla Evropa v té době vypadat.

Výsledky studie byly publikovány pod názvem „Záznam alpských ledových jader o velkých změnách v prachu, mořské soli a biogenním aerosolu nad Evropou během odledňování“ v renomovaném časopise PNAS Nexus Oxfordské univerzity.

Objevená přirozená časová schránka historie Země obsahuje stopy prachu, pylu a aerosolů, které tam v té době cirkulovaly. Pomáhají vědcům zkoumat, jak se atmosféra a ekosystémy planety měnily v průběhu tisíců let.

Čtyřicet metrů dlouhé ledové jádro z Mont Blancu obsahuje historii nejméně dvanácti tisíciletí – a představuje nejstarší ledovcový led, jaký kdy byl v této části Evropy nalezen.

Vědci chtějí také komplexně prostudovat tyto vrstvy ledu, aby zpřesnili stávající klimatické modely. Klíčovou roli v tom hrají aerosoly – jako je mořská sůl, pouštní písek, sopečná síra, kouř z lesních požárů a znečišťující látky z lidské činnosti.

Tisíce let ve čtyřiceti metrech ledu

„Poprvé máme k dispozici poměrně kompletní alpský záznam o chemii atmosféry a srážek, který sahá až do období mezolitu,“ řekl Joe McConnell , ředitel laboratoře DRI Ice Core Lab a spoluautor studie.

„A to je významné, protože existují dva hlavní klimatické stavy – glaciální a interglaciální – a záznam o chemii atmosférických srážek v rámci této rozsáhlé klimatické změny ukazuje nejextrémnější koncentrace přirozených aerosolů, jaké byste očekávali.“

„Vidíme, jak lidé přecházejí od lovců a sběračů s velmi malými populacemi, přes rozvoj zemědělství, domestikaci zvířat, těžbu atd., k masivnímu populačnímu růstu a obsazování půdy.

To vše se děje kolem tohoto ledového jádra. Zahrnuje celé spektrum přírodních a antropogenních změn a leží v srdci Evropy, kde se vyvinula velká část západní civilizace,“ pokračoval McConnell.

Takové vzorky ledových jader ze střední Evropy jsou pro vědce obzvláště důležité, protože poskytují lepší vhled do místního klimatu než vzorky nalezené v Arktidě.

„Ledová jádra odebraná z ledovců a ledových štítů mohou takové informace poskytnout, ale protože tyto kapénky a částice zůstávají ve vzduchu jen několik dní až možná týden, záznamy z ledovců v blízkosti jejich zdrojů jsou často nejinformativnější,“ vysvětlil hlavní autor studie Michel Legrand.

Ledové jádro bylo extrahováno v roce 1999 a uloženo ve Francii, než bylo převezeno k analýze do laboratoře DRI Ice Core Lab v Nevadě. Tato laboratoř má specializované vybavení, které francouzští vědci nemají a umožňuje takzvanou metodu „analýzy kontinuálního toku.“

Ta umožňuje roztavit ledové jádro a analyzovat ho vrstvu po vrstvě.

Analýza ledových vrstev

Vrstvy ledu vykazují teplotní rozdíl přibližně 3 stupně Celsia mezi poslední dobou ledovou a současným holocénem. Rekonstrukce letních teplot během poslední doby ledové s využitím pylových záznamů zachycených v ledu odhalily přibližně o 2 stupně Celsia chladnější podmínky v západní Evropě a přibližně o 3,5 stupně Celsia chladnější podmínky v Alpách.

Stejně zajímavá je změna obsahu fosforu v jednotlivých vrstvách. Během doby ledové byl nízký, poté prudce vzrostl v důsledku rozšiřování lesů – jen aby pak opět poklesl v důsledku lidské expanze, včetně odlesňování a rozšiřování zemědělství.

Ložiska mořské soli také ukazují, že západní větry musely být v minulosti u pobřeží západní Evropy výrazně silnější.

Data také ukazují, že během poslední doby ledové, před přechodem do holocénu, byla koncentrace prachu v atmosféře asi osmkrát vyšší než po ní. Více prachu také znamená více mraků, a tedy více slunečního tepla odraženého zpět do vesmíru, a také větší množství srážek.

Dříve se předpokládalo, že množství prachu je pouze asi dvakrát vyšší. To se připisovalo suššímu klimatu ve středomořské oblasti, které způsobovalo, že do Evropy bylo naváto více saharského prachu.

A kdo ví, možná toto ledové jádro pomůže také zkrotit obecnou klimatickou hysterii tím, že do klimatických modelů začlení spolehlivější proměnné namísto spoléhání se na vágní hypotézy jako dříve.

Každopádně dosavadní zjištění již vedla k nutnosti revize některých dřívějších předpokladů – například těch týkajících se prachu v atmosféře.