Myšlenky některých analytiků o roli USA na Ukrajině a v Evropě

Na úvod upozorňuji, že jde o myšlenky západních analytiků, které se ovšem v žádném západním mainstreamovém plátku, který cituje jen „vybrané“ zdroje, nikdy neobjeví. Ne každý je totiž ochoten se na konflikt dívat v globálním hledisku a ptát se: „QUI BONO?“

Ale nyní již ponechávám slovo několika geopolitickým analytikům. Ne všichni se ve všem naprosto shodují, ale dalším rozborem všech uvedených analýz si lze udělat vlastní obrázek zejména o tom, kdo má v současném dění jakou roli. Já svůj vlastní názor vyjadřuji titulním obrázkem…

Craig Murray správně poznamenává, že americký prezident Joe Biden pracuje na prodloužení války na Ukrajině:

Nový ukrajinský postoj, že bez návratu Krymu nebude uzavřena žádná mírová dohoda, prozatím ukončil veškeré naděje na brzké příměří. Zdá se, že je to vojensky nedosažitelný cíl – nedokážu si představit scénář, ve kterém Rusko de facto ztratí Krym bez vážné možnosti globální jaderné války.

Tato rána mírovému procesu byla pro Ankaru překážkou a musím říci, že všechny zdroje, se kterými jsem mluvil, byly toho názoru, že Ukrajinci jednali podle pokynů ministra obrany Lloyda Austina, který otevřeně prohlásil, že chce válkou opotřebovat ruské obranné schopnosti, od Washingtonu po Zelenského.

Dlouhá válka na Ukrajině je samozřejmě masivně v zájmu amerického vojensko-průmyslového komplexu, jehož působení v Afghánistánu, Iráku a Sýrii se do značné míry vymklo z rukou. Slouží také strategickému cíli vážného poškození ruské ekonomiky, ačkoli velká část těchto škod je založena na reciprocitě.

Craig přehlíží, že válka je mnohem víc než jen zbrojní průmysl. To vedlo k tomu, že USA získaly, alespoň dočasně, kontrolu nad Evropou a jejími energetickými zdroji.

Wolfgang Streeck se dívá na EU po Ukrajině. Popisuje její vývoj v průběhu desetiletí a poukazuje na velkou chybu, kterou udělala v souvislosti s válkou na Ukrajině, která umožnila USA a NATO „vést“ reakci:

Jak se napětí kolem Ukrajiny zvyšovalo, o čemž svědčí hromadění ruských vojsk na ukrajinských hranicích, západoevropské země daly Spojeným státům – zdánlivě samozřejmou – autoritu a umožnily jim jednat prostřednictvím NATO jejich jménem. Nyní, když se válka vleče, je Evropa, organizovaná v Evropské unii podřízené NATO, závislá na bizarnostech domácí politiky Spojených států, upadající velmoci připravující se na globální konflikt s rodící se velmocí, Čínou.

EU zcela ignorovala skutečnost, že válka je vedena pro zájmy USA a je jimi používána jako zbraň proti evropské suverenitě:

Jaké jsou válečné cíle Spojených států jednajících prostřednictvím NATO pro Evropu a s Evropou? Vzhledem k tomu, že rozhodnutí za Evropu bylo ponecháno na Bidenovi, bude osud Evropy záviset na Bidenově osudu, tj. na rozhodnutích či nerozhodnutích americké vlády.

Bez toho, co Němci nazývali vítězným mírem v první světové válce – vítězným mírem vnuceným poraženému nepříteli, o kterém ve Spojených státech budou pravděpodobně snít jak neokonzervativci, tak liberální imperialisté ze školy Hillary Clintonové – by Biden mohl usilovat o vleklý pat, opotřebovávací válku, která postihuje jak Rusko, tak západní Evropu, zejména Německo.

Trvalá konfrontace mezi ruskými a ukrajinskými nebo „západními“ armádami na ukrajinské půdě by sjednotila Evropu pod deštníkem NATO a pohodlně by donutila evropské země, aby si udržely své vysoké vojenské výdaje. Také by to donutilo Evropu, aby pokračovala v rozsáhlých, dokonce ochromujících ekonomických sankcích proti Rusku, což by jako vedlejší efekt posílilo postavení Spojených států jako dodavatele energie a surovin různého druhu do Evropy.

Pokračující válka by navíc Evropě zabránila v rozvoji vlastní euroasijské bezpečnostní architektury zahrnující Rusko. Upevnilo by to americkou kontrolu nad západní Evropou a vyloučilo by to jak francouzské představy o „evropské strategické suverenitě“, tak německé naděje na uvolnění, které předpokládají nějaký druh ruského sjednocení. A v neposlední řadě by Rusko bylo zaneprázdněno přípravou na západní vojenské intervence pod jaderným prahem na své rozšířené periferii.

Toto bezpodmínečné podřízení EU a jejích členských států americkému velení je bizarní. Až se důsledky války projeví, dojde k vážnému odporu proti Bruselu. Vzhledem ke všem rozporům uvnitř EU a vnitřnímu konfliktu s jejími východními členy je nyní udržitelnost projektu EU vážně zpochybněna. Mohlo by to být stále životaschopné, i když v redukované podobě, pokud se Rusko rozhodne zmenšit NATO.

K nejvážnější chybě došlo, když se EU před válkou dohodla s USA na uvalení sankcí na Rusko. A to sankcí, které by poškodily Evropu více než Rusko.

Alastair Crooke píše, že to povede ke změně způsobu, jakým „západní“ svět dosud fungoval:

Vedoucí představitelé EU si musí uvědomit své dilema: možná zmeškali vlak k nalezení politického řešení. Nezmeškali však žádný vlak, pokud jde o inflaci, hospodářskou kontrakci a sociální krizi v jejich vlastních zemích. Tyto vlaky k nim míří plnou rychlostí. Zvažovala ministerstva zahraničí zemí EU tuto možnost nebo se nechala unést euforií a věrohodným příběhem o „zlém člověku Putinovi“ z pobaltských států a Polska?

O to jde: fixace na Ukrajinu je v podstatě jen zástěrkou reality globálního řádu v rozkladu. Ten je příčinou obecné poruchy. Ukrajina je jen malou figurkou na šachovnici a její osud tuto „realitu“ zásadně nezmění. Ani „vítězství“ na Ukrajině by neoliberálnímu řádu založenému na pravidlech nedalo „nesmrtelnost“.

Crooke cituje bývalého komentátora Financial Times Wolfganga Münchaua, který připouští, že on a „Západ“ zcela špatně posoudili ekonomickou roli Ruska na světovém trhu:

Západní sankce byly založeny na formálně správném, ale zavádějícím předpokladu, kterému jsem sám věřil, alespoň do určité míry: že Rusko je na nás závislejší než my na Rusku. Rusko má více pšenice, než může sníst, a více ropy, než může spálit. Rusko je dodavatelem primárních a druhotných surovin, na kterých se svět stal závislým. Ropa a plyn jsou hlavními zdroji příjmů pro ruský vývoz. Naše závislost je však největší v jiných oblastech: na potravinách a také na vzácných kovech a vzácných nerostech. Rusko není monopolistou v žádné z těchto kategorií. Když však největší vývozce těchto surovin selže, zbytek světa trpí nedostatkem materiálu a rostoucími cenami.

Promysleli jsme to? Diskutovala někdy ministerstva zahraničí, která navrhla sankce, o tom, co bychom dělali, kdyby Rusko zablokovalo Černé moře a nepustilo ukrajinskou pšenici z přístavů? Vyvinuli jsme dohodnutou reakci na ruské vydírání potravinami? Nebo jsme věřili, že bychom mohli adekvátně bojovat proti globální hladové krizi tím, že ukážeme prstem na Putina?

Dospěl jsem k závěru, že jsme všichni příliš propojeni na to, abychom na sebe navzájem uvalili sankce, aniž bychom si masivně ublížili. Můžete namítnout, že to stojí za to. Když to uděláte, zníte jako profesor ekonomie, který tvrdí, že nárůst nezaměstnanosti je cena, kterou stojí za to zaplatit.

Katastrofické důsledky sankcí byly předvídatelné a předpovězené.

Teď, když je kůň venku ze stáje, neměli bychom zavírat dveře, říká Münchau, ale nabídnout něco, co koně dobrovolně vrátí zpět:

Pokud s Putinem neuzavřeme dohodu, která bude zahrnovat zrušení sankcí, vidím nebezpečí, že se svět rozpadne na dva obchodní bloky: Západ a zbytek. Dodavatelské řetězce jsou reorganizovány tak, aby zůstaly v těchto blocích. Ruská energie, pšenice, kovy a vzácné zeminy budou i nadále spotřebovávány, ale ne zde. Necháváme si Big Maky.

Nejsem si jist, zda je Západ připraven čelit důsledkům svých kroků: přetrvávající inflaci, nižší průmyslové výrobě, nižšímu růstu a vyšší nezaměstnanosti. Ekonomické sankce mi připadají jako poslední hurá nefunkčního konceptu známého jako Západ. Ukrajinská válka je katalyzátorem masivní deglobalizace.

Místo toho EU diskutuje o tom, jak nejlépe zapálit svou vlastní stodolu….