Africké opičí neštovice se šíří v obohacovaných zemích EU

Nedávno jsem se zde zmínila o předpokladu, že by mohly být opičí neštovice nástupcem covidu, kterého se dnes už nikdo, kdo si jím prošel jako běžným nachlazením (což je drtivá většina lidí), nebojí. Opičí neštovice mají mimo jiné i velmi jasně viditelné příznaky, i když podle všeho nejde o nějak zásadně nebezpečnou nemoc, zřejmě jde o nemoc, která má projevy blíž k planým neštovicím, než k těm pravým, které jsou velmi smrtelné.

Každopádně by byly opičí neštovice perfektní záminkou pro  další lockdowny, uzavírání hranic a mnohá jiná nesmyslná omezení, jejichž jediným cílem je zavedení systému ve stylu „globálního feudalismu“. WHO se jejich současné šíření po Evropě velmi hodí, tato globalistická organizace si po summitu, který proběhne příští týden – a na němž mají ministři zdravotnictví členských zemí předat své kompetence – může ihned vyzkoušet, jak bude zdravotní diktatura pod kuratelou WHO plošně fungovat.

Po sedmi potvrzených případech opičích neštovic ve Velké Británii  se nakažlivé kožní onemocnění, které má původ v Africe, rozšířilo také do Španělska a Portugalska. Podle španělských zdravotnických úřadů se jen v Madridu virem nakazilo osm lidí. V Portugalsku je v květnu 20 podezřelých a 14 potvrzených případů v Lisabonu a údolí Tagus.

Virus se také objevil ve švédském Stockholmu, kde jej zatím potvrdili u jedné osoby. Původ nakažené osoby samozřejmě není uveden. Včera se pro změnu objevil první případ ve Francii. V Itálii již odhalili asi 20 případů, ale odhadují, že jich brzy budou tisíce.

Virus se přenáší kontaktem s nakaženými zvířaty nebo intenzivním kontaktem s nakaženými lidmi či kontaminovaným materiálem – buď kousnutím či škrábnutím od zvířat, ale také kapénkovou infekcí nebo výměnou tělesných sekretů (včetně potu). Prokázána je i cesta přenosu kontaktem s uhynulými zvířaty nebo konzumací špatně tepelně upraveného masa.

Příznaky byly zatím spíše mírné – bez vážného onemocnění. Patří mezi ně horečka, zimnice, bolest hlavy, bolest svalů, otoky lymfatických uzlin nebo extrémní únava. Mezi jedním a pěti dny po horečce se však vyrážky rozšíří na obličej a tělo. Po několika týdnech by příznaky měly odeznít.

Poslední významnější ohnisko se objevilo v roce 2003 se 47 nakaženými v USA, zemí původu byla africká Ghana prostřednictvím importovaných divokých zvířat. Další dva případy  byly zaznamenány v USA v roce 2020 a jeden případ ve Spojeném království v roce 2019.

Dosud se však opičí neštovice vyskytovaly především na africkém kontinentu.

V případech v Madridu však nyní zdravotní experti předpokládají infekci prostřednictvím tělesných sekretů, protože všech osm pacientů jsou homosexuální muži. Také v Portugalsku byli zvláště postiženi muži s homosexuálními kontakty (zpravodajská agentura Lusa, DiePresse ).

Ohlas, který epidemie vyvolala v mainstreamových médiích (včetně zmínky o zemi původu v Africe), dokazuje, že virus opičích neštovic nemusí být tak neškodný. Německý lékařský časopis také varuje : „S ohledem na případy ve Velké Británii Institut Roberta Kocha (RKI) informoval lékaře v Německu o virové infekci již před novými informacemi ze Španělska a Portugalska.“

Nejde však nejspíš ani tak o to, že by se jednalo o virus – zabiják, ale může jít o další možnost, jak udržet Evropany ve strachu a absolutní poslušnosti. I proto je mainstreamové pokrytí tak důležité, jde o stejný scénář jako u covidu  – také tam nás nějakou dobu „krmila“ korporátní média šílenými záběry z Číny, aby nám poté bylo sděleno, že „virus zabiják“ je v Evropě.

Opičí neštovice sice zatím nejsou prezentovány jako zabiják, ale úplně postačí pohled na to, jak vypadá nakažený – a mnoho lidí bude rázem vyděšeno. Navíc nikdo netuší, zda nám již někde v laboratoři nechystají nějakého nakažlivějšího a nebezpečnějšího mutanta.

Co lze z logických závěrů snadno vidět, je spojení s invazní trasou Afričanů. Toto téma je však v EU  cenzurováno mainstreamem: Španělsko, Itálie a Portugalsko jsou přece vstupní branou z Afriky. Velká Británie je také hlavní cílovou zemí Afričanů z bývalých britských kolonií, stejně jako Francie je oblíbená u migrantů z kolonií francouzských. Švédsko se pro změnu může „chlubit“ největší somálskou komunitou v Evropě.