Je to právě 60 let, co se Německo rozhodlo přeměnit v součást nové Osmanské říše

Ano, právě včera, tedy 30.10. uplynulo přesně 60 let od osudové dohody, která přivedla miliony Turků do Německa. Je třeba ovšem zdůraznit, že první Turci se dokázali do značné míry plně integrovat a západním Němcům sloužili především jako vítaná posila k obnově po válce zničené země. Turci tak měli zaujmout pracovní posty, které Němci odmítali. Nicméně nemalá část Turků se přece jen od většinové společnosti oddělila, zpravidla se jednalo o další generace v Německu již narozených potomků těch, kteří do země přišli.

Postupem času se turecká menšina, která měla v zemi zůstat jen dočasně, namnožila, sloučila rodiny a nejmladší generace je již do značné míry  velmi radikalizovaná, otevřeně se hlásí k islámu, ženy nosí šátky, které jejich babičky odkládaly a hodně se jich uzavírá do ghett kde sotva hovoří německy.  V době, kdy přišli Turci do Německa, nebyly v zemi žádné mešity ani modlitebny. Nyní jich jsou tisíce a v nich se káže nenávist k většinovému obyvatelstvu. Této nenávisti se velmi rychle naučili i Turci.

„Novoněmci“, jejichž předkové před 50-60 lety přijeli coby pomocné sily, jsou tak nyní značným problémem. Jsou samozřejmě považováni za Němce a ne za Turky, i když oni sami sebe za Němce nepovažují. Vylepšují tak samozřejmě statistiky kriminality přistěhovalců, neboť jejich zločinnost je zahrnuta v kolonkách zločinnosti německé.

Jak to vše ale před 60 lety začalo? Kdo jako první přišel s nápadem nastěhovat miliony Turků do Německa na údajně dočasnou dobu, z níž se pak stalo doživotí?

Ve skutečnosti touha po dohodě nepocházela z Německa, ale z Turecka. Turecko i USA měly velký zájem na dosažení této dohody. Silný populační růst v Turecku vedl k vysokým číslům nezaměstnanosti. Doufalo se, že se dohodou sníží. Kromě toho vracející se specialisté s nově získaným know-how měli zvýšit efektivitu domácího průmyslu. Cílem USA údajně bylo stabilizovat ekonomiku Turecka, které bylo přijato do NATO v roce 1952.

Dr. Stefan Luft to vysvětluje ve své knize „Sbohem multikulturalismu“ z roku 2006:

Iniciativa pro německo-tureckou náborovou dohodu, která je málo známá, pocházela z Turecka. Turecko mělo značný zájem dočasně vyslat část rychle rostoucí populace do zahraničí jako hostující pracovníky. Kromě toho, že Turecko tím ulehčilo svému vlastnímu trhu práce, tak zároveň přiznalo, že naléhavě potřebuje devizový příjem a podporu modernizace prostřednictvím vracejících se hostujících pracovníků, kteří by získali odpovídající kvalifikaci. V té době bylo v zemědělství zaměstnáno asi 77 procent pracovní síly, v průmyslu jen asi deset procent.

„Jak na počátku šedesátých, tak na začátku sedmdesátých let, bylo Turecko závislé na posílání pracovníků do zahraničí, protože to byl jediný způsob, jak snížit nezaměstnanost v zemi a kompenzovat vysoký deficit zahraničního obchodu.“

Heike Knortz také připisuje uzavření smlouvy zahraničněpolitickému tlaku USA:

Zpočátku německá vláda na nabídku reagovala opatrně. Ministr práce Theodor Blank nabídku původně odmítl. Vzhledem k tomu, že kulturně-náboženský odstup a možné konflikty, které z něj vyplývají, považoval za příliš velké, nebyly zpočátku turečtí pracovníci potřeba, protože potenciál německých nezaměstnaných ze strukturálně slabých regionů ještě nebyl dostatečně vyčerpán.

Kvůli zahraničněpolitickému tlaku USA, které chtěly tuto zemi ekonomicky stabilizovat poté, co Turecko vstoupilo do NATO, převzalo jednání s Tureckou republikou  německé ministerstvo zahraničí na rozdíl od původně odpovědného ministerstva práce. Po uzavření dohody se pozornost soustředila na zahraničněpolitické cíle NATO a na domácí a hospodářské cíle Turecka. Turecko zejména doufalo v pokles vysokého počtu nezaměstnaných, který byl způsoben růstem populace, který byl trvale nad hospodářským růstem.

Jenže Němci velmi brzy zjistili, že se jim Turci příliš nevyplácí. Pracoval-li jeden člen osmičlenné rodiny, přičemž ostatní byli na dávkách, stála taková rodina Němce mnohem víc, než co na daních přinášel otec rodiny. Dospělí potomci se pak stále častěji ocitali v řadách nezaměstnaných, děvčata se brzy vdala a aniž by kdy pracovala, jen rodila děti…

Již v roce 1973 byla dohoda opět ukončena, v roce 1983 byly vyplaceny „návratové prémie“, aby se Turci vrátili domů, jak bylo původně dohodnuto. Bývalí němečtí kancléři a ministři se při posuzování důsledků dohody nesnažili držet politické korektnosti a řekli po pravdě, jak se věci mají, jak ukazují následující citace:

Helmut Schmidt (SPD) v týdeníku „Zeit“ ze 5.2.1982: „Žádný Turek už pro mě nemůže překročit hranice!“

Manfred Börner (SPD a hessenský premiér) 1982: „Dokud budu mít v Hesensku nějaké slovo, už v zemi nebudou žádní Turci. Protože sociální náklady jsou tak vysoké, že je nezodpovědné v tom pokračovat.“

Helmut Kohl, v rozhovoru pro ZDF z 3.10.1982, první den svého kancléřství: „Je však také pravda, že nemůžeme udržet současný počet Turků ve Spolkové republice, že náš sociální systém, obecná situace na trhu práce, to nezvládá. Nyní musíme velmi rychle podniknout rozumné, humánní a sociálně spravedlivé kroky, abychom umožnili repatriaci.“

Umíte si představit, že by totéž vyslovil jakýkoli německý socan dnes? Jde oslova, která by si sotva dovolil pronést dokonce i mnohý člen AfD, aby nebyl nazván rasistou a xenofobem…

Pokud by v té době využili kulturně mnohem bližších Jihoevropanů (Italové, Španělé, Řeci, Portugalci), tedy lidí ze zemí, kde je tradičně vysoká nezaměstnanost, nyní by nebyla země tak silně islamizována, jak je. I když se jistá část Turků integrovala a už dávno se k islámu nehlásí, jde ve skutečnosti jen o menšinu, přičemž i potomci sekulárních Turků se v poslední generaci k islámu navrací…

Věřím, že pokud se do příštích voleb zformuje nějaká islámská – třeba právě turecká – strana, tak bude mít šanci na výsledek kolem 20%, ne-li víc (odhadem je v zemi kolem 20-25% muslimů, většina je však v nejmladší generaci). Taková strana by pak měla obrovský vliv v kombinaci s těmi, které již muslimy infiltrováni jsou.

Německo se tak může stát součástí nové Osmanské říše dřív, než sami Němci tuší…