Je třeba podotknout, že za ubytování a péči o jednoho džihádistu dostane církev – ale třeba i neziskovka – mnohem víc peněz, než za italskou rodinu. Jedná se o další příklad toho, jak je církvi mnohem bližší islámská armáda, než italské rodiny v nouzi. Přitom v Itálii nyní rodin bez domova valem přibývá. Nicméně, zatímco o africké invazisty, kteří ve volném čase dělají ze života peklo místním obyvatelům církev pomohla, rodiny i s dětmi byly z jiného kostela vyhnány na ulici.
Italská církev byla v posledních letech rozdělena mezi křesťany a bergogliany. Ti založili nové náboženství založené na fetiši muslimských vetřelců.
Kostely se tak mění v mešity a bivak nelegálních přistěhovalců, jak můžete vidět například v tomto videu:
Ale kostely jsou zavřené, když je Italové potřebují.
Ti (charita a biskupové v první řadě), kteří si stěžují na odchod tisíců falešných tzv. „uprchlíků“ z hotelů, kde léta žili na náklady daňových poplatníků, v těchto dnech odmítli vpustit 50 Italů do kostela a domů charity:
Již pět dní žije na hřbitově katedrály v Catanii asi padesát Italů – dospělých i dětí. Všechno jsou to Italové, kteří jsou zde, aby se hlasitě zeptali, kde jsou sliby, které jim před čtyřmi a půl lety dal starosta Bianco (PD), jak vysvětlil jeden z nich, Salvatore Cutrona. Tehdy jim slíbil práci a ubytování znevýhodněných rodin. 25 protestujících rodin pochází z Librina, Pigna, Villaggia Sant’Agaty, San Giorgia a San Cristofora. „Jen spousta slibů, o nichž stále existují záznamy, ale které se ukázaly být jen planým tlacháním. Byli jsme tu celé dny bez jídla a pití a jsme zoufalí: několikrát jsme požádali, aby nás vyslechli, poslední možnost byla obrátit se na církev, protože nemáme domov a nemáme kam jít.“.
Ale církev je také odmítla.
Jaký je to rozdíl ve srovnání s tím, když otevírají své dveře novým africkým hostům:
„Strávili jsme noc v katedrále“, vysvětloval Giusi Tirelli, „jenže nás druhý den ráno vyhodil farář. Uvnitř je jen jedna osoba, moje teta, Aurora De Luca, která nemá v úmyslu jít ven. Naše bitva bude pokračovat. Kněz dal dokonce příkaz, aby nám nedali nic k pití a jídlu. Jeden z našich zástupců oslovil charitu, ale řekli mu, že pomáhají pouze přistěhovalcům, protože finanční prostředky jsou tu jen pro ně. Zde máme také děti, asi patnáct, a mnoho z nich má kašel a horečky. Pomohli nám jen dobrovolníci a chudí lidé jako my“ řekl Giglio, „zůstaneme tady, dokud Bianco nedodrží sliby z doby před čtyřmi lety.“
Církevní nemovitosti jsou obrovské. Kdyby chtěli, už by žádní Italové nebyli bez domova.
Jenže z Italů církvi ani charitě žádné finanční bonusy stát ani EU nezaplatí…
Kdo je pro křesťany vlastně ten bližní. Logicky by to měli být ti co jsou blíž, rodina, kmen, národ. Církev tak vymění své zásady za prachy a jiné obyvatele z exotických zemí, doufaje, že získá větší vliv u nich než u „zhýčkaných“ ateistů. Lidé knihy si asi rozumí sami více mezi sebou, i když se navzájem vraždí, než s bezvěrci.