Sňatek s postarší Evropankou je pro muslimy ideální cesta, jak se dostat do Evropy

Jistě jste i vy narazili v našich médiích na „novodobou pohádku“ o lásce mladého Pákistánce a Češky, která by mohla být věkově jeho babičkou, dokonce bych se nedivila, kdyby jeho skutečná babička byla mladší. V Pákistánu jsou totiž obvyklé velmi mladé nevěsty (9-16 let) a tedy i babičky. Třicetiletá babička či padesátiletá prababička tak nejsou v této zemi nic nezvyklého.

Pákistán patří zdaleka k tomu nejhoršímu, pokud se podíváme na to, jak se tamní muslimové chovají k nemuslimům. Útlak, únosy nemuslimských nezletilých děvčat, jejich znásilňování a následná nucená konverze jsou v této zemi na každodenním pořádku. To vše s posvěcením vlády. Pákistánci pak spolu s Afghánci a Syřany jsou nejčastějšími národnostmi z těch, které proudí do Evropy ze zemí Středního a Blízkého východu.

Každý, kdo četl o údajně neutuchající lásce 23letého Pákistánce k o 42 let starší Češce, má zcela jasno, oč tomuto pákistánskému zajíčkovi jde. Jasné to ovšem není tak akorát jeho současné, o dvě generace starší manželce. Proč by se měl Pákistánec podobně, jako statisíce jeho soukmenovců, táhnout tisíce kilometrů do Evropy, kde by pak poměrně dlouho čekal na schválení či neschválení žádosti o azyl?

Češka, která se za svojí „velkou láskou“ přestěhovala do Pákistánu, kde dokonce konvertovala k islámu, je nyní jen uzlíček nervů. Není s životem v Pákistánu spokojena (logicky, Pákistán je pro Evropanky hotovým peklem), nechutná jí tamní jídlo, zřejmě ani manžel není tak pozorný, jak si představovala.

Takže nyní se samozřejmě rozhodli odjet zpět do ČR. Budou prý žít u nás s tím, že on – nyní nezaměstnaný, zřejmě živený z úspor své manželky – údajně bude pracovat na benzince. Tomu skutečně někdo věří??

Dovolte mi nastínit další průběh tohoto „manželství“. Pár se přestěhuje do ČR, kde si Pákistánec zřejmě zažádá nejen o pobyt, ale také o občanství. S občanstvím země EU je to posléze jednodušší, může nakonec odejít tam, kde má nějaké ty příbuzné či známé a to zcela legálně. Případně v ČR využije toho, že to má do země zaslíbené blíž a „vezme roha“, aniž by čekal na nějaké občanství.

Drtivá většina Pákistánců totiž má nějaké ty příbuzné a známé v Evropě, zejména ve Velké Británii, ale i v dalších zemích (hodně Pákistánců je například v Itálii, poslední roky se pak jejich komunita značně rozšířila i v Německu).

Příběh zamilované Češky mi velmi připomíná příběhy Britek, o nichž jsem zde také psala. I ony dělaly (či jedna ještě dělá) svým zajíčkům sponzory, ale i přesto byly přesvědčené, že je jejich zajíček miluje. Jedna z nich na svého o dvě generace mladšího „manžela“ z Egypta stále čeká doma, doufaje, že s ním stráví zbytek života.

Hloupost žen, které si myslí, že je zajíčci z těchto zemí vášnivě milují, je nebetyčná. Jsou ochotné své o dvě generace mladší muže živit, přestěhovat je do Evropy a mezitím stále tvrdí, že je jejich manželé bezmezně milují. Ti se však zcela zřejmě zaměřují na postarší ženy ze dvou důvodů: jednak doufají, že ženy „za zenitem“ jednodušeji oblbnou (což je většinou pravda) a druhý důvod je nasnadě. Nehrozí, že by otěhotněly, mohou je tedy jen využít k potřebným účelům, ovšem beze strachu z následků. Mladší žena by je pak mohla nahánět stran alimentů.

Postarší Evropanky tak nyní mohou být dalším – a to poměrně pohodlným – způsobem, jak se dostat do vysněné Evropy. Proč se namáhat s nepohodlnou cestou, kde je třeba se spoléhat na pašeráky či neziskovky, cestou, která mnohdy trvá dlouhé měsíce? Cestou, kdy se skrývají mezi zbožím v kamionech s rizikem odhalení.

Pro Pákistánce je tak mnohem jednodušší si najít naivní Evropanku, té navrážet klíny do hlavy a za její vlastní peníze se nechat dopravit do Evropy. Pak už je jen na něm, zda si počká na občanství nebo se vydá žít jinam, mezi své již v Evropě žijící známé či příbuzné.