Není snad týdne, aby se neobjevila nějaká zpráva, která jde zcela proti oficiální klimatické propagandě. Ta se velmi ráda odvolává na oblasti obou pólů – tedy Antarktidu i Arktidu.
Zatímco v případě Antarktidy již byla propaganda opakovaně vyvrácena, Arktida se stále poměrně často objevuje v apokalyptických vizích klimatické sekty.
Čelní klimatický alarmista Al Gore se před lety rozhodl tuto propagandu dále šířit natočením filmu, ve kterém přinesl několik apokalyptických předpovědí, nicméně ani jedna se nesplnila.
Mimo jiné už neměl být od roku 2014 v Arktidě vůbec žádný letní led. Jsme už o 10 let dál a situace je diametrálně odlišná. Arktický led totiž skutečně do roku 2012 mírně odtával, nicméně od té doby se opět pomalu, ale jistě, zvětšuje…
Podívejme se tedy na další vědeckou analýzu, která klimatickou propagandu boří jak domeček z karet…
Nedávno jsme byli opět v rovnodennosti, ale tentokrát je rozsah ledu zhruba na ročním minimu, což je samozřejmě na konci léta a začátku podzimu obvyklé. Během posledních měsíců se rozsah ledu postupně zmenšoval, jak je znázorněno na obrázku 1.
Časová prodleva mezi délkou dne a rozsahem ledu ukazuje na množství latentního tepla, které se podílí na změně skupenství – tedy na tání ledu na vodu. Přenos tepla je řízen rozsáhlými vzory hlavních oceánských proudů a atmosférickou cirkulací.
Obrázek 1. Naměřená oblast (ze satelitních snímků) severního polárního ledu, červen – září 2024. Zdroj: National Snow and Ice Data Center, University of Colorado.
Rychlé tání, které bylo hlášeno v červenci a na začátku srpna, vykázalo výrazný pokles a od té doby se postupně drželo nad minimálními úrovněmi zaznamenanými v létě 2012.
To ve skutečnosti znamená, že od roku 2012 se tání severního polárního ledu v uplynulých letech nezvýšilo, ale ve skutečnosti se snížilo a minimální rozsah ledu se obnovuje. Proč tedy ta směšná tvrzení z mnoha zdrojů, že jsme v globální klimatické katastrofě?
V posledních dvou týdnech již rozsah ledu dále neklesal a po výpadku dat na začátku září nejnovější informace naznačují, že plocha ledu by měla začít narůstat pro zimní polovinu roku. Je to ukazatel, že sezóna tání pro tento rok skončila?
Ve srovnání s chováním v průběhu sezóny od základního období 1981–2010 by současné oživení naznačovalo brzký konec „letního“ tání.
Nedávná invaze studeného severního vzduchu nad Británií, která způsobila dva dny sněhu nad částmi vysočiny ve Skotsku a mrazy v mnoha částech Anglie, by jistě měla sloužit jako připomínka toho, že studený vzduch není daleko – viz obrázek 2.
a) Situace v 18 hodin 10.9.24
2b: Situace v 00 hodin, 11.9.24
Obrázek 2. Mapy povrchového tlaku v severovýchodním Atlantiku: a) 18 hodin UTC 10/09/24; b) 00 hodin UTC 11/9/24. Zdroj: UK Met Office/wetter3.de/archiv
Původ studeného vzduchu byl na sever od Špicberk, odkud se hnal velký a silný severní proud vzduchu mezi vysokým tlakem na západ od Islandu a hlubokou tlakovou níží u jihozápadního Norska. Do tohoto proudu vzduchu byly zabudovány polární nízkotlaké systémy v mezoměřítku.
Jak název napovídá, mají mnohem menší rozměry než obvyklé čelní deprese střední šířky, které pravidelně zažíváme a které obvykle přicházejí z jihozápadu. Polární minima jsou často zobrazena na synoptických mapách (UK Met Office) jako tlusté černé čáry bez symbolů teplé nebo studené fronty.
To jsou ve skutečnosti zóny konvergence, které se projevují jako přeháňky nebo bouřkové čáry. Vzhledem k tomu, že vzduch pochází z chladného zdroje, buď polárního nebo arktického, když je ohříván zespodu relativně teplejší vodou nebo během dne přechodem přes pevninu, typicky produkuje přeháňky, někdy s kroupami nebo plískanicemi.
Vzhledem k tomu, že se relativně rychle pohybují ve srovnání s depresemi a frontami střední šířky, je obtížné je definovat při modelování v obvyklých synoptických předpovědních krocích šesti hodin.
Situaci dobře ilustrují podmínky uvedené v částech obrázku 2. Zatímco hlavní oblast nízkého tlaku vzduchu u jihovýchodního Norska zůstala poměrně pevná, v severním proudu vzduchu se objevilo několik malých konvergenčních zón. Předpověď pohybu a načasování životního cyklu prvku jsou proto problematické.
Pohled na prostorovou distribuci ledu, jako na obrázku 3, odhaluje mnohé o těchto hlavních oceánských/atmosférických „hybatelích“ globálního klimatu. Analýza z 20. září ukazuje, že rozsah ledu je menší než střední limit v celém Severním ledovém oceánu.
Nad Severním ledovým oceánem na sever od Grónska je souvislá ledová pokrývka: zbytky ledového pokryvu zůstávají v zátokách různých ostrovů kanadského souostroví.
Řeka Ob na severní Sibiři je ohraničená ledem a podél severního a východního pobřeží arktické východní Sibiře jsou roztroušeny oblasti nerovnoměrného ledu. Otevřený je jak Beringův průliv, tak i daleký sever Atlantiku a většina moře ležícího severně od západní Sibiře.
Tato situace umožnila krátké sezónní okno pro plavbu, ale v nadcházejících týdnech se rychle uzavře, protože kumulativní efekt klesající délky dne povede k šíření nižších teplot.
Již nyní jsou teploty zemského povrchu nad Grónskem, severní Kanadou, severovýchodní Sibiří a Aljaškou pod 0 °C, a tak se na jejich přilehlých pobřežích brzy začne hromadit led.
Tento roční cyklus je skutečně obrovským přírodním jevem a je nepravděpodobné, že by se zjevně změnil, ledaže by se stalo něco skutečně katastrofického (nálet asteroidu, velký posun v zemské ose?), nikoli zvýšení o několik málo miligramů CO2…
Obrázek 3. Prostorové rozložení ledu kolem severního pólu 20. září 2024. Zdroj: National Snow and Ice Data Center, University of Colorado.
Autor analýzy James Dent pracoval mnoho let v různých aspektech meteorologie a hydrologie ve Velké Británii i v zahraničí. Dlouhodobě se věnuje poradenství pro Světovou meteorologickou organizaci a Met Office (britská obdoba ČHMÚ).
